TAKÉ MÁTE KOMPLIKOVANÝ VZTAH K JÍDLU?

Tento článek je volným pokračováním příspěvku “Máte se skvěle ve svém těle” a otevírám v něm téma, které je pro mě osobní asi víc, než cokoli jiného: můj vztah k jídlu. Možná se toto téma zdá jako odbočka od toho, čemu se věnuji – tělu – ale není to tak: můj přístup k jídlu byl poznamenám mým přístupek k tělu a tak jsou a navždy budou tato dvě témata spojená v jedno 🙂 A třeba je na tom někdo stejně jako já 🙂

Mám dojem, že jsem od deseti let nedělala nic jiného, než držela nějaké zaručené diety. Aby bylo jasno, studovala jsem taneční konzervatoř a od prvního ročníku jsem poslouchala, co všechno je s mým tělem špatně: krátké nohy, velký zadek, vysunutá brada, tlusté ruce, tlustá stehna…když vám někdo každý den říká, jak moc jste špatní, začnete tomu věřit. Ani bezmezná láska a podpora rodičů neměla sílu tomu konkurovat. I moře lásky může být otráveno jednou jedinou kapičkou jedu. A to byl příběh mého těla. Nenáviděla, mučila, trápila a terorizovala jsem ho. Nedávala jsem mu jíst. Nebo jsem mu dávala, co nechtělo. Lila jsem do sebe litry nechutných zaručených polévek, nápojů na hubnutí, prostě vše, co nám říkali, že je nutné dělat. Protože jsem uvěřila, že mé tělo před pubertou je tlusté a po pubertě navíc i odporné, narostla mi prsa! Zvykla jsem si na to, že je v pořádku mluvit o svém těle jako o něčem, co vůbec nemělo vzniknout.

Nikdy, v žádném okamžiku mého dospívajícího života jsem nebyla se sebou spokojená. Jak bych mohla? Nesnášela jsem své tělo a ono nesnášelo mě. Bylo mi často špatně a často jsem byla hodně nemocná. Ale ani to jsem nerespektovala, protože přeci: „nemocný herec, kulatý čtverec.“

Přístup k sobě samé je těžké měnit. Nevěříte, když vám někdo říká, že jste krásná, když jste zvyklá myslet si, že jste zrůdička. Tohle musí přijít z vás, zevnitř. A navíc, lidi rádi přistoupí na to, že jste ta dole, tak bez sebe-vědomí a sebe-lásky. Nezářila jsem v té době, byla jsem úplně šedá. A jak moc jsem neměla ráda sebe, tak moc jsem kritizovala a pomlouvala všechny ostatní ženy, protože čím víc jsem se nesnášela, tím víc jsem záviděla, když se někdo měl rád nebo tak vypadal.

Znáte to? Myslím, že tohle zná každá žena. Ten osten, co nás píchne, když vidíme hezkou holku v šatech, co neřeší, jestli má „dokonalou“ postavu a prostě jen krásně žije. A my se nakloníme ke kamarádce a špitneme: „Ta si fandí, co?“

Tohle je třeba změnit u sebe a ucítíte to rychle, jakmile začnete mluvit o sobě a svém těle mile a hezky, nebudete mít potřebu vidět své nedokonalosti v ostatních. Ucítíte sounáležitost a sesterství s ostatními a dojdete do bodu, kdy se nakloníte ke kamarádce a řeknete: „Krásná žena, viď?“ Kdo říká, co je krásné a dokonalé? Krásné a dokonalé je světlo v nás a vy ho uvidíte i ucítíte.

NÁDHERNÁ A POŽEHNANÁ!

Můj aha moment v tomto směru přišel až po porodu. V těhotenství jsem přibrala 23,5kg. Byla jsem jako parník! Opravdu. U sestry jsem nemohla projít chodbičkou…deprese po porodu byly jasné, stále jsem měla 18 kg nadváhu. A pak jsem viděla rozhovor s Tatianou Vilhelmovou o natáčení filmu Medvídek. A ona řekla něco, co změnilo můj úhel pohledu. Natáčela chvíli po porodu a v rozhovoru se jí ptali, jak to nesla. Odpověděla geniální věc: já si svého těla po porodu neskutečně vážila. Připadala jsem si nádherná a požehnaná. Parafrázuji, už si nepamatuju slovo od slova, ale něco v tomto duchu.

A já se rozbrečela a brečela jsem pak už pořád, protože mi bylo líto mě samotné, jak jsem mohla být, tak zlá na tělo, které bylo stvořeno pro moji duši s nějakým účelem, které mě neslo celým dosavadním životem, které otěhotnělo a přivedlo na svět mou nádhernou dceru. Jak jsem mohla nevidět, a necítit, jak moc se POTŘEBUJU mít ráda? Já sama a jen sebe. Sebe-láska není egomaniactví. Ta pomlčka se mi líbí, tu mám od Alice Kirš (díky). Stejně jako sebe-vědomí, to rozdělení slov pomáhá uchopení jádra věci. Naučte se mít se ráda a přijměte se taková jaká jste, a právě v tomto okamžiku.

Ale mějte na paměti, že ostatní mají právo na to samé! Mají právo mít se rády takové jaké jsou, a právě nyní v tomto okamžiku. Kolem sebe vidím mnoho žen, které udělaly první krok k sebe-lásce, ale zaměnily asertivitu s „nasertivitou“. Pokud já mám právo říct „ne“, má na to právo kdokoli z mého okolí. Bez emocí a manipulace, přijmout prosté „ne“ jako odpověď na mou žádost je občas náročné. Zvlášť pro někoho, kdo se odmítnutí celý život bál.

 (NE)KOMPLIKOVANÝ VZTAH: JÁ A JÍDLO

První krok bylo uvědomit si, co je hlad a co je chuť. Tím, že jsem si celý život něco dramaticky zakazovala (sladké, mastné, tučné,…) vytvořila jsem si v hlavě kód: to nesmím, jsem tlustá. Jenže jsem se na to tak zafixovala, že můj mozek při pohledu na cokoli sladkého spustil kolotoč výčitek a důvodů proč to nesmím jíst a zároveň fanatickou chuť na „zakázané ovoce“. A následovalo to, co nutně muselo: dala jsem si jeden kousek, dostala záchvat výčitek svědomí, který končil tím, že už jsem tu dietu stejně zkazila a doslova jsem sežrala všechno, co jsem viděla.

Můj život se točil vlastně jen kolem jídla. Co budu/nebudu jíst, zdálo se mi o dortech a cukroví, kdy jsem se budila strachem, že jsem to opravdu snědla…rozhodla jsem se, že nebudu jíst maso a, světe div se, začala jsem mít maniackou chuť na maso. Pak jsem poznala raw food a nadchlo mne to a, kupodivu, málem jsem se zbláznila při pohledu na opečené brambory. Ale ty se přeci „nesmí“! Dočetla jsem se, že ti, co trpí poruchou příjmu potravy jsou posedlí tím, co jí nebo nejí…nebyla jsem ani bulimička, ani anorektička, ale rozhodně jsem trpěla poruchou příjmu potravy v tom směru, že jsem celý den (a noc) řešila jídlo.

Všechno je v hlavě! A tak jsem učinila pro mě dramatické rozhodnutí: budu jíst cokoli, co chci, kdykoli, kdy chci a jakkoli, jak chci, ale hlavně budu poslouchat tělo, protože nepotřebuje abych nejedla nebo se přejídala, samo mi řekne, co chce. Mám chuť nebo hlad? A na co mám chuť? Smysl tohoto mého prozření není v tom, že se budu cpát od rána do večera, ale v tom, že si přestanu ZAKAZOVAT jídlo. Velmi rychle jsem zjistila, že NUTELLU, kterou jsem byla schopna ve svém záchvatu sníst polévkovou lžící úplně celou, mám doma v šuplíku a po tom, co jsem si řekla: „Jez, můžeš, kolik chceš“, mi v mozku došlo, že mi vůbec NECHUTNÁ! Mám chuť na maso? Fajn, jaké si dáš? Mám chuť na sladké? Fajn, co by sis dala? Mám chuť na chipsy? Ble, vůbec. Ale kdybych měla, ale tím myslím, upřímnou chuť ne tu fanatickou posedlost, tak si dám a BUDE – JE – MI TO JEDNO.

JÍST BEZ VÝČITEK SVĚDOMÍ

Přestala jsem věřit na „jedinou správnou cestu“, přestala jsem být posedlá jídlem, přestala jsem být fanatik do nějakého směru. Neumím popsat, jak ohromně se mi ulevilo… Jím to, na co mám chuť, nepřejídám se, protože mi po tom není dobře, a když mi něco nedělá dobře, proč bych to dělala? Třeba se jednou dopracuji k pránické stravě, ale zatím mi stačí, že se mi nezdá o buřtech, protože když na ně budu mít chuť, dám si je a bude mi to jedno 🙂

NIKDO NENÍ ODPOVĚDNÝ ZA MŮJ POCIT ŠTĚSTÍ/NEŠTĚSTÍ. Pouze já!

Tím, že jsem přijala jídlo, jako něco, co si není třeba zakazovat a vyčítat, začala jsem přijímat i sebe jako někoho, kdo má právo na vlastní názor a má právo volby. Bez zákazu a výčitek. Přijmout odpovědnost za svůj život a tímpadem i za to, co budu jíst a uvědomit si, že jsem jen taková, jaká chci být…až když jsem si uvědomila, že se ke mně celé mé okolí chová jen tak, jak chci nebo jak to dovolím, že jsem to já, kdo se nenávidí sebe a pak dovoluji všem, aby se ke mně podle toho chovali, to byl můj klíč k pochopení sebe sama. Nikoho neviním z nenávisti, která ve mně byla.

Můj muž na dotaz: „Bude mi to slušet?“ odpovídá: „Sluší je jen pocit.“ Když se v tom budu cítit dobře (v oblečení, v situaci, v těle) bude mi to slušet. Tak jednoduché to je 🙂 Celý život je jen o po-citech. Vciťme se do svého těla, buďme empatické vůči sobě a svému tělu, respektujme své pocity a zároveň respektujme, že ostatní mohou dělat to samé: mít své po-city, svou empatii, svůj názor na sebe samé. Mohou mít názor i na nás, ale to už je jen jejich věc a jejich zrcadlo: podle sebe soudím Tebe.

A proto znovu:

MILUJU SE. PŘÍJÍMÁM SE. TAKOVÁ, JAKÁ JSEM. V TOMTO ŽIVOTĚ, V TOMTO TĚLE. TADY A TEĎ.